Ve čtvrtek 2. května se v Anglii konaly volby do místních zastupitelstev, které potvrdily trend, známý již delší dobu. Konzervativci se od vítězství z prosince 2019, kdy jejich někdejší šéf Boris Johnson drtivě porazil šéfa labouristů Jeremyho Corbyna (rekordně od třicátých let minulého století), potácejí ve stále hlubší krizi.
Johnsonovi nástupci Liz Trussová ani Rishi Sunak nenašli na propadající se stranické preference žádný recept. Conservative Party je navíc již od časů, kdy v jejím čele stanul David Cameron, tj. od listopadu 2005, všechno, jenom ne skutečně konzervativní.
Její šéfové (Cameron, Mayová, Johnson, Trussová a Sunak) ji jednak posunuli hluboko do středu politického spektra, jednak silně zezelenala (což by nutně nemuselo být na škodu, starost o životní prostředí a o klima je totiž jasně konzervativní politické téma), a hlavně silně „zprogresivičtěla“, což velkou část tradičních konzervativních a zčásti středových voličů odpuzuje natolik, že nyní přecházejí buď k liberálním demokratům, nebo dokonce – zčásti – k labouristům.
„Když už mám volit levici, ať je to skutečná levice, která se tak i jmenuje a nestydí se za to,“ řekla mi moje kamarádka z Londýna, dlouholetá volička toryů pocházející z bytostně konzervativní rodiny. Takže asi tak.
Místní volby v Anglii
Labouristická strana právníka Keira Starmera získala v nedávných volbách, v nichž se rozhodovalo o více než dvou tisících křeslech v místních radách a jež byly označovány za jakýsi lakmusový papírek skutečných (nikoli „průzkumových“) politických nálad v Anglii, 1158 z nich a oproti těm minulým si polepšila o 186 mandátů.
Konzervativní strana dosáhla jen na 515 křesel, což znamená pohoršení o 474 mandátů. Labouristé tak nově ovládají 51 městských rad, zatímco toryové pouze šest, což je „žalostný výprask“ – o to větší, že i věčně třetí vzadu (liberální demokraté) urvali 522 křesel, tedy o 7 více než oni (o 104 více oproti předchozím volbám) a drží moc ve 12 městských radách.
Pro zelené byl zisk 181 mandátů (o 74 více ve srovnání s poledními volbami) relativním úspěchem, byť jim – zatím – městská rada nepatří žádná. Zástupci dalších menších hnutí, seskupení a stran a nezávislí mají po volbách 228 křesel (o 93 více).
Boj o moc v Londýně
S největším napětím se samozřejmě čekalo na to, jak dopadnou volby v Londýně – do tzv. London Assembly. Úřadující labouristický starosta, muslimský politik Sadiq Aman Khan (* 1970), totiž mohl vyhrát rekordně potřetí, což by byl bezprecedentní úspěch tím spíš, že jde o hlavní město Anglie i celé Británie a jedinou evropskou megapoli, která si zaslouží označení „světová“.
Sadiq Khan to nakonec přesvědčivě dokázal, neboť jasně porazil svoji toryovskou vyzývatelku Susan Mary Hallovou, rozenou Coleovou (* 1955), když získal 43,8 % (tj. 1 088 225 hlasů) oproti jejím 32,7 % (tj. 812 397 hlasů).
Khan vyhrál potřetí v řadě navzdory tomu, že britská metropole za jeho vlády zjevně nevzkvétá, a to hned z několika důvodů. Za prvé je tomu tak proto, že labouristé jsou na rozdíl od toryů tak říkajíc v kurzu (dlouhodobý celostátní trend).
Druhým důvodem je to, že proti charismatickému Khanovi stáli kandidáti, kteří se konzervativcům z mnoha důvodů tak či onak „nepovedli“: před „letošní“ Susan Mary Hallovou to byli v roce 2016 Frank Zacharias Robin „Zac“ Goldsmith a v roce 2021, na který byly volby odložené kvůli covidu z roku 2020, Shaun Sharif Bailey. Všichni tři neuspěli hlavně proto, že nedokázali vysvětlit voličům, proč by byli lepší než Khan.
Důležitou roli v Khanově vítězství hrálo i demografické složení Londýna, jež se proměňuje způsobem, která „klasickému toryismu“ nepřeje a konzervativci budou muset najít – budou-li chtít v budoucnu uspět – nové lídry a také, a dost možná hlavně, i nový program.
