Mučivé ticho, neustálý hlad, nedostatek místa, bití a strach, že každá minuta může být ta poslední – každodenní realita v syrské věznici Sajdnájá, kde od roku 2011 zemřely tisíce obyčejných lidí, odpůrců syrského prezidenta Bašára Asada. Bývalí vězni i dozorci popisují neskutečné psychické i fyzické mučení, které vězni zažívají v zařízení nedaleko Damašku. Podle poslední zveřejněné zprávy Amnesty International zde mezi lety 2011 až 2015 dozorci systematicky a bez řádného soudu zavraždili asi 13 tisíc lidí.
Bývalí vězni, kteří ze zařízení vyvázli živí, popisují Sajdnáju jako „lidská jatka“. Dozorci používají promyšlené způsoby fyzického i psychického mučení, lidé jsou uvězněni v malých celách, sebemenší provinění je ztrestáno surovým bitím.
Vězni sedí v celách nazí, potmě a v úplném tichu. Pokud je stráže slyší mluvit, následuje výprask. „Byla tam opravdu tma, žádné světlo. Vím, že někdo seděl hned vedle mě, ale vůbec jsem mu neviděl do tváře, i když byl hned u mě,“ vypráví jeden z bývalých vězňů Salam. Lidé po příjezdu údajně putují do jakési zadržovací cely, což je místnost velká asi čtyři metry čtvereční. Na malém prostoru jich zde je asi 15. Kvůli nedostatku místa si nemůžou lehnout a pouze se střídají v sezení. Po týdnu, ale někdy až po pěti měsících se přesunou do větší cely.
Celá věznice se utápí ve tmě. Zadržení v cele nemají žádné světlo a často prý vůbec neví, jak vypadají jejich spoluvězni. Podle mnohých prý za dobu věznění otupěly jejich smysly, ale výrazně se jim zostřil sluch. Ticho dozorci využívají jako nástroj mučení. Vězni se mezi s sebou nesmějí bavit. Nemluví ani strážci. Prý ze strachu, aby jejich identitu neodhalili vězni. Ti dokázali jednotlivé dozorce rozeznávat jen podle chůze.
Přesto je slyšet množství zvuků, vězni popisují kapaní vody a zvuky bití. Někteří tvrdí, že za dobu věznění se jim sluch zdokonalil nakolik, že dokázali podle hluku určit, zda bitý člověk už upadl do bezvědomí a jestli dozorci mlátí někoho konkrétního, nebo berou všechny cely systematicky.
„V noci dozorci pouštěli nahlas a stále dokola pro-Asadovské oslavné písně, abychom nemohli spát. Hudba byla někdy tak hlasitá, že jsem myslel, že mi exploduje hlava. Celá budova se třásla,“ vysvětluje Salam.
