Subjektivní pohled armádního záložáka: Legální držení zbraní by se mělo omezit

Ve svém okolí znám jak zaryté odpůrce současného benevolentního přístupu ke zbraním, tak i řadu těch, kteří mají zbraně dokonce jako koníčka a jsou tvrdě proti tomu, aby se přístup k nim jakkoli omezoval. A to i po tragické střelbě na půdě Filozofické fakulty UK.

Často i od lidí, kterých si jinak vážím a rád s nimi diskutuji, slýchávám, že „nezabíjejí zbraně, ale lidé“ a že omezení držení zbraní by nahrálo kriminálníkům, zatímco ty „slušné“ by poškodilo. A vůbec že by se měly hledat jiné cesty k prevenci podobných tragédií, jaká se stala nedávno v Praze, než jsou restrikce proti těm, kdo si chtějí zbraň pořídit.

Mám trochu jiný názor, byť pochopitelně nemusí být směrodatný. A vychází právě z mých zkušeností z vojny. Vůbec se tady nechci „socialistickou“ vojnou nějak chlubit (to by se mi kamarádi smáli), natož ze sebe dělat nějakého zbraňového experta, kterým nejsem a nebudu.

Jako voják základní služby jsem měl totiž vždycky mnohem blíže ke Švejkovi než k „Rambovi“, vojna se přes všechny trable dala nějak přežít a dnes vlastně většinou vzpomínáme na to dobré.

S jedinou výjimkou – nesnášel jsem střelby a dodnes na ně nerad vzpomínám. Důvod je jednoduchý: nejsem vůbec pořádkumilovný typ a střelby byly vždycky spojené s nějakou náročnou byrokratickou a technickou procedurou, která se neustále opakovala, i když se šlo střílet už „po padesáté“.

Nafasovat zbraň (samopal) ve zbrojním skladu, poslouchat, kolik let ve vojenském vězení v Sabinově vám hrozí, když ji ztratíte, pak odjezd na střelnici (někdy v noci), nástup a následně zdlouhavé a únavné poslouchání přednášky o pravidlech zacházení se zbraní, kterou už jste předtím slyšeli mnohokrát. A tak pořád dokola. V mrazu, za tmy, na začátku vojny stejně jako na jejím konci. Do „zblbnutí“.

Po nafasování střeliva následovalo pár desítek výstřelů na plechovou figurínu nebo na terč, a řev za sebou, pokud jste nějaké pravidlo nedodrželi. Následoval nástup, odjezd do kasáren, znovu řev při nedodržení pravidel a jako „třešinka na dortu“ čištění zbraní. 

A to všechno – celá ta nepříjemná, protivná, zdlouhavá a celou vojnu se opakující procedura – jenom kvůli tomu, aby si člověk mohl (tedy na vojně musel) párkrát vystřelit.

Co z toho vyplývá? V rámci jakési zbraňové obdoby „Pavlovova reflexu“ považuji od té doby zbraň (opět ryze subjektivně) za věc, jejíž držení je pro její evidentní nebezpečnost vždy spojeno s nějakými nepříjemnostmi a „odrazujícími“ procedurami. 

Když už člověk dostane do ruky zbraň, musí tomu nutně přecházet něco velmi protivného, otravného – něco, co mu dostatečně silně připomene, že se nejedná o hračku, nýbrž velmi nebezpečný a život ohrožující nástroj, s nímž je třeba zacházet s nejvyšší opatrností.

Tento můj pocit nejen na vojně, ale i po vojně podtrhlo několik lidských tragédií, jichž jsem byl přímým či nepřímým svědkem (nebo se staly v mém bezprostředním okolí), spojených právě s neopatrností, nepozorností, intoxikací alkoholem nebo jen prostou náhodou – prostě všemi okolnostmi, které mohou přispět k nechtěným tragédiím při zacházení se zbraní.

Proto nechápu, že tolik lidí – alespoň to tak teď ve veřejných diskusích vypadá – považuje zbraň za něco „zábavného“, co si na základě běžné lékařské prohlídky a dalších snadno splnitelných podmínek může v Česku pořídit prakticky každý. Ať už pro sportovní zálibu, sběratelskou vášeň, vlastní obranu nebo prostě „jen tak“. Jako hračku. A zdůvodňuje to svobodou, argumentem, že nezabíjejí „zbraně, ale lidé“, nebo také tím, že zabíjet může vyšinutý jedinec i nožem, autem nebo třeba vidličkou. 

To je sice pravda, ovšem všechny zmiňované další „vražedné nástroje“ nebyly primárně vytvořeny jako zbraň, sloužící k zabíjení. Auto nikdo nevyrobil k tomu, aby zabíjelo. Ale palná zbraň, ať už jakákoliv, byla vyrobena právě k tomu, aby zabíjela. Myši, ptáky, vysokou, lidi... 

To, že může sloužit také ke sportovnímu vyžití nebo jiným „nesmrtícím“ účelům, je až druhotná záležitost. A přesně podle toho by se ke zbraním a jejich regulaci mělo přistupovat.

Podobně nesmyslné je podle mého – ryze subjektivního – názoru i dokola opakované klišé o tom, že vlastnictví a držení zbraní v široké populaci představuje obranu proti kriminálním živlům a vůbec všem, kteří si pořizují zbraně nelegálně. Vlastně mi to přijde jako ta vůbec největší hloupost v současné debatě o zbraních.

Obecná a často zmiňovaná představa je taková, že když se někde v davu – v obchodě, ve škole, na ulici – objeví člověk hrozící zbraní (nebo už střílející), pak pokud budou mít „slušní lidé“ u sebe také zbraně, rychle útočníka zpacifikují. Opravdu je to ale tak jednoduché?

Skutečně každý, kdo dostal zbrojní pas a chodí si občas zastřílet do terče na střelnici, by byl schopen zastřelit jiného člověka? Někteří „pistolníci“ si to každopádně myslí.

Jeden bývalý český ministr zdravotnictví kdysi obhajoval držení zbraní svou zkušeností z noční procházky kolem hlavního nádraží v Praze, kde na něj údajně „vystartovali“ dva bezdomovci. Jakmile ale sáhl do šosu a oni uslyšeli „cvaknutí“ zbraně, hned je podle exministra myšlenky na možné přepadení přešly.

Co by ale exministr dělal, kdyby tahle výstraha nestačila? Dvěma dobře mířenými ranami by bezdomovcům prostřelil hlavu a sfoukl dým z hlavně? Opravdu je to tak snadné provést jako o tom mluvit? Hodně lidí si zřejmě myslí, že ano – já ne!

Nedovedu si ani po těch dlouhých letech od dvouroční zkušenosti z vojny vůbec představit, že bych stejně jako na plechového panáka na vojně střílel na živého člověka, navíc bez přípravy, v nečekané situaci, ve stresu. Pokud bych byl přesvědčen, že jsem něčeho takového bez problémů schopen, pochyboval bych o svém duševním zdraví. 

Tisíce lidí v republice přitom o téhle své schopnosti vůbec nepochybují. Po žádném nepříjemném a protivném vojenském drilu spojeném s držením zbraní, ale jen po pár střelbách s instruktorem na střelnici věří tomu, že by dokázali zastřelit na ulici útočícího člověka stejně jako nějaký profesionální odstřelovač. A obhajují tím možnost snadného přístupu ke zbraním.

I bývalý prezident Miloš Zeman se v roce 2016 přiznal, že vzhledem k hrozbě terorismu změnil svůj dosud poněkud odtažitý přístup k držení zbraní a pochlubil se tím, že i jeho manželka Ivana si udělala zbrojní průkaz a pořídila revolver. Při vší úctě k Ivaně Zemanové si znovu nedovedu představit, jak by v případě svého ohrožení nebo ohrožení někoho jiného pohotově „tasila“ a byla s to zastřelit člověka.

Jsem (opět subjektivně) přesvědčen o tom, že pokud má někdo bránit životy proti útočníkům a vyšinutým lidem, musejí to být především lidé (ať už policisté, vojáci a další), kteří mají nejen každodenní zkušenost se zbraní, ale jsou také aktivně cvičeni k tomu, že je eventuálně budou muset opravdu použít proti lidem.

Pokud na to připraveni a vycvičeni nejsou, neměli by ji na veřejnosti nosit. A kdo si myslí, že po několika střelbách na panáky na střelnici by byl schopen stejně úspěšně trefit živého člověka, tomu by se měla zbraň sebrat rovnou.

Podobně se divím současné adoraci zbraní jako nějakého „prostředku duševní hygieny“. Současná ministryně obrany Jana Černochová podle svých slov říká svým několika zbraním „miláčci“ a chodí si s nimi na střelnici „vybít emoce“. K vybíjení emocí by se, myslím, mohly najít trochu jiné způsoby než střelba. Při vší úctě opravdu nevím, zda je vhodné, aby právě ministryně obrany prezentovala palnou zbraň coby prostředek pro dosahování duševního rovnováhy.

Jenže tohle všechno zapadá do jakési všeobecné představy zbraně jako hračky, fetiše, symbolu... a teprve až na posledním místě jako něčeho, co bylo primárně vytvořeno a také slouží k zabíjení. Kultura, zejména filmová, je doslova nacpaná střelbou. Tvůrci mají zřejmě představu, že když se střílí ve filmu a jediný střelec postřílí během okamžiku desítky lidí, všichni chápou, že to je přece jen taková nadsázka, někdy dokonce humorně podaná. Nikdo přece nemůže věřit tomu, že se to může dít doopravdy. Opravdu?

Abychom se ale vrátili na začátek k té zmiňované (a mojí generací nenáviděné) vojně. Neznám (je to opět subjektivní zkušenost) ze svého širokého okolí opravdu nikoho, kdo by byl dva roky v „zeleném“ a byl dnes jakýmsi nadšeným fanouškem zbraní. 

Jsou mezi nimi lidé, kteří zbraň vlastní (třeba myslivci), ovšem nikdo (snad až na jednu výjimku) si neudělal z pušky či pistole fetiš. To je (opět podle mé ryze subjektivní zkušenosti) takřka bez výjimky doména těch, kteří neprošli procesem „zprotivnění zbraně“ – a proto k ní mají na rozdíl od nás vztah i jako k hračce či fetiši. A to je po všech stránkách nebezpečné a vyplývá z toho řada nebezpečných situací a tragédií.

Podle mého soukromého názoru by měla palná zbraň patřit – co se týče jejího držení na veřejnosti – do ruky pouze profesionálům, cvičeným na to, že ji mohou nebo musejí umět kdykoliv použít i proti člověku. 

Sportovní střelci, fanoušci zbraní, militaristé a další by ji měli používat pouze na střelnici (myslivci v lese), a pak ji zase vrátit do zabezpečeného „zbrojáku“. A vydána by jim byla znovu až po důkladném a „protivném“ poučení o její nebezpečnosti a pravidlech zacházení s ní, jaké jsme museli pokaždé před střelbami absolvovat my na vojně.

Možná to někomu přijde přitažené za vlasy. Neexistuje ale žádný objektivní důvod veřejného zájmu, aby u nás mohl mít čtyřiadvacetiletý student bez jakékoliv vojenské zkušenosti (jako takzvaný střelec z fakulty) tak rozsáhlý zbrojní arsenál, za který by se nemusela stydět četa profesionálních vojáků. Proč? V čem je ten veřejný zájem?

Po tragédii na Filozofické fakultě UK se mezi politiky i ve veřejném prostoru horlivě diskutuje, jaká opatření by mohla posloužit coby prevence proti opakování podobných tragických událostí. Poslanci právě jednají o možném zpřísnění nebo úpravě zbraňové legislativy, mnozí obhájci benevolentního přístupu ke zbraním zase argumentují tím, že by pomohla spíš reforma psychologické a psychiatrické péče o duševní zdraví. Zbraně samy o sobě podle nich za nic nemohou.

Vůbec si netroufám tento spor soudit. Ze své ryze subjektivní zkušenosti si ale myslím, že proces „zprotivnění“ zbraně, kterým jsme prošli na vojně, byl nakonec docela ozdravný. Dokázal lidi jako já dokonale utvrdit v tom, že zbraň není hračka, fetiš ani prostředek k vybíjení emocí. 

Je to velmi nebezpečná věc, která patří do ruky pouze a jen lidem, kteří k ní přistupují skutečně jako ke zbrani a nikoliv jako k fetiši nebo hračce. A jedině takovým lidem by měl stát umožnit, aby zbraň vlastnili.