Strach Josepa Borrella, migrace, Green Deal a právo veta: O co se bude hrát ve volbách do Evropského parlamentu

Nespokojenost obyvatel v řadě zemí s politikou Komise se týká především otázek migrace a tzv. Zelené dohody (Green Deal). Hojně se diskutuje rovněž o možném zrušení práva veta, které „trápí“ stoupence prohloubení integrace a větší „akčnosti“ unijních institucí. Nedávné nervózní vystoupení šéfa evropské diplomacie, španělského socialisty Josepa Borrella ohledně voleb ukázalo, že si jsou evropské špičky rizik vyplývajících pro jejich pojetí integrace dobře vědomy.

Ještě než se pustíme do analýzy toho, co všechno můžeme od letošních voleb do Evropského parlamentu čekat a jaká témata mu budou dominovat, udělejme si alespoň kratičkou „výpravu ho historie“. 

Když šli Evropané k přímým volbám do EP poprvé, byla to v dějinách integrace „starého kontinentu“ velká událost. Stalo se tak ve dnech 7. až 10. června 1979 a obavy špiček evropské politiky z nízké účasti, která by mohla otřást jejich legitimitou, se nakonec k jejich značné úlevě nenaplnily. 

Volit přišly téměř dvě třetiny oprávněných voličů, konkrétně 62,4 %, což bylo vysoko nad očekáváním Bruselu a Štrasburku. Nejvíce voličů přišlo k urnám v Belgii (91,6 %) a v Lucembursku (88,9 %). Nejméně pak v Dánsku (47,1 %) a, vcelku podle očekávání, ve Velké Británii (31,6 %). Celkově tehdy zavládla v evropských institucích značná spokojenost.

První přímo volený Evropský parlament ovládly v roce 1979 středopravicové politické strany (křesťanští demokraté a konzervativci). Po vstupu Řecka do Společenství v roce 1981 pak v EP zasedlo dalších 24 zákonodárců. Předsedkyní parlamentu byla zvolena členka pravicového Svazu pro francouzskou demokracii Simone Veilová, kterou v roce 1982 nahradil nizozemský socialista Pieter „Piet“ Dankert.

Parlament zasedal ve štrasburském Paláci Evropy (jednou měsíčně po dobu jednoho týdne), jeho pracovní komise v Bruselu a sekretariát v Lucemburku. Jednacími jazyky byly angličtina, francouzština, italština, němčina, dánština, nizozemština a od roku 1981 i řečtina. Dvojí mandát (národní i evropský), který už dneska není možný, mělo méně než dvacet procent poslanců.

Tolik alespoň jeden stručný historický exkurz na úvod.

Od doby, o níž byla řeč, uplynulo už dlouhých pětačtyřicet let, během nichž prošla Evropská společenství, tedy dnešní Unie, dramatickým vývojem. Zatímco v roce 1979 šli volit do EP občané v devíti státech (ve Francii, Německu, Itálii, zemích Beneluxu, Velké Británii, Irsku a Dánsku), letos se bude volit v sedmadvaceti zemích a půjde, jak jsem již naznačil, o hodně – konkrétně o podobu nové Komise, o další směřování integračního procesu a o tři zásadní témata.

Jak vážná situace je, nejlépe ilustrují slova Josepa Borrella, někdejšího ministra zahraničních věcí ve španělské vládě Pedra Sáncheze, pro britský deník The Guardian na Štědrý den 2023, kde mimo jiné řekl: „Bojím se strachu. Bojím se, že Evropané budou volit, protože se bojí. Je vědecky prokázáno, že strach tváří v tvář neznámému a nejistotě vytváří hormon, který volá po bezpečnostní reakci.“

Přiznám se, že Borrellovi rozumím. Nedávné volby v Nizozemsku, které vyhrál Geert Wilders označovaný za populistu či za představitele „krajní pravice“, vítězství lidovců ve španělských volbách (i když nedokázali sestavit vládu), a zejména rostoucí preference „antisystémové“ Alternativy pro Německo (AfD), jež se ve Spolkové republice usadila v průzkumech veřejného mínění stabilně na druhém místě za CDU-CSU a s výrazným náskokem před vládními sociálními demokraty, zelenými a liberály – to všechno musí, opakuji, musí Borrella a spol. zneklidňovat.

Představa, že se tyto preference (stejně jako – nezapomeňme – preference ve Francii, kde prezident Emmanuel Macron přišel o většinu v Národním shromáždění) promítnou do složení nového Evropského parlamentu, musí být pro ně děsivá.

Mluví-li Josep Borrell pro The Guardian o strachu, má myslím pravdu. Tento strach či tyto obavy, dávané více či méně otevřeně veřejně najevo (o „tiché většině“ nemluvě), se nicméně zakládají na konkrétních událostech a tématech, jež budou o výsledcích do EP pravděpodobně rozhodovat. 

Prvním z nich je otázka migrace. Téma, které Evropou „hýbe“ minimálně od období let 2015–2016, kdy vrcholila migrační vlna, zosobňuje výrok tehdejší německé kancléřky Angely Merkelové „Wir schaffen das“ (Zvládneme to). Skutečnost je však taková, že Německo příliv migrantů, legálních i nelegálních, do země nezvládlo, respektive nezvládá, anebo – optimisticky řečeno – zvládá velmi obtížně. 

Problém se navíc vyostřil v souvislosti s teroristickým útokem Hamásu na Izrael, primárně v souvislosti s podporou, jíž se Palestincům, ba dokonce přímo Hamásu v Německu a v dalších západoevropských zemích dostalo. Masové silvestrovské/novoroční nepokoje v Berlíně a v Hamburku jasně ukázaly, že německý stát i jeho pořádkové složky mají velký problém.

Naštvanosti „obyčejných Němců“ (již tento termín mě sám o sobě poněkud popuzuje), ale nejen jich – ve Francii, Belgii, Nizozemsku i dalších zemích je situace podobná, se není co divit. Ulice jejich měst jsou stále méně bezpečné (ve Francii shořelo během silvestrovské/novoroční noci přes sedm set automobilů) a migranti či jejich potomci (v případě těch, kteří přišli do Evropy dříve) na nich mají mnohem větší podíl, než jaký odpovídá jejich počtu. 

Otevřené hlásání náboženské a někdy i rasové nenávisti vůči Evropanům, nerespektování právního řádu a zákonů, víra v to, že Evropa bude jedou „jejich“, jež zní nezřídka z mešit – to všechno vyvolává v Evropanech opravdový strach a přináší hlasy těm, kteří mají „po ruce“ buď jednoduchá řešení, anebo alespoň dokáží přesvědčit voliče, že se za ně na budou v tomto ohledu brát.

Vítězství Wilderse v Nizozemsku a růst popularity AfD, abych vybral alespoň dva příklady, jsou toho jasným dokladem. A budoucnost? Buď se migraci a jejím důsledkům budou opravdu věnovat (nejen o tom mluvit) mainstreamové, demokratické politické strany, anebo je přenechají „těm druhým“. K čemu to může vést, už jsme v dějinách nejednou viděli. Já sám bych toho byl svědkem jen velmi nerad.

Pokud jde o tzv. Green Deal, situace je podobná. Neznám nikoho soudného, kdo by pochyboval o vlivu člověka na životní prostředí a komu by jeho osud byl lhostejný, ať už se tomu říká klimatická krize či jakkoli jinak. Problém spočívá v tom, že evropské špičky a špičky řady národních vlád nedokázaly občany přesvědčit o tom, že řešení, která v této souvislosti navrhují, jsou smysluplná. 

Kromě toho se jim – ať už s vědomím toho, co dělají a říkají, anebo mimoděk – podařilo u mnoha lidí vyvolat dojem, že výsledkem jejich opatření bude možná zmírnění či vyřešení klimatické krize, ale že za to Evropané zaplatí větším či menším zhoršením životní úrovně. Není se co divit, že se to voličům bez smysluplného vysvětlení a bez racionální argumentace, které by rozuměli, nelíbí.

A ještě jedno téma – a sice „právo veta“ členských států při rozhodování EU o klíčových záležitostech. Spolkový kancléř Olaf Scholz při své poslední návštěvě Prahy při projevu v Karolinu jasně prohlásil, že je potřeba toto právo zrušit. Podobně se vyjadřuje i většina vedoucích představitelů EU včetně drtivé většiny členů Evropské komise. 

I jim – musím říct – rozumím. Chce-li být Evropská unie důležitým hráčem ve světové politice i v mezinárodněpolitických otázkách, musí mluvit jednotně. Maďarský postoj vůči pomoci Ukrajině přitom zřetelně ukazuje, že dosáhnout úplné shody při sedmadvaceti členech společenství je takřka nemožné.

Jenže! Argumentace Viktorem Orbánem je od začátku špatná. Fakt, že Orbán nemá pravdu v postoji vůči Ukrajině, neznamená, že ji nemůže mít jindy. Postoj Evropské komise vůči jednotlivým národním vládám je navíc zjevně nefér. Donald Tusk dostal „evropské peníze“ po čtrnácti dnech v čele polské vlády, aniž hnul – kromě politických proklamací a kromě toho, že jeho kabinet je tzv. „proevropský“ – prstem, zatímco jeho předchůdci Mateuszi Morawieckému je Komise nekompromisně zadržovala.

Jiný příklad: to, co doma prochází španělskému progresivistovi Pedru Sánchezovi, který se spojil se separatisty ohrožujícími jednotu Španělského království, by jeho kolegům ze střední a východní Evropy prošlo jen stěží. 

A za třetí: jednotný postoj EU vůči válce na Blízkém východě neexistuje a nelze ho dosáhnout – na jedné straně stojí třeba již zmíněné Španělsko, na druhé straně Česká republika. Pokud by došlo na rozhodování o jednotném postoji, nemám nejmenší iluze o tom, jak by to dopadlo. A právě proto je zachování práva veta v daný moment důležitější než výše zmíněná akčnost či akceschopnost.

Zda výše zmíněná témata evropské volby opravdu rozhodnou a zda se Evropský parlament a následně Komise skutečně změní, teprve uvidíme. V současné době, na počátku ledna 2023, se to jeví jako přinejmenším možné. Počkejme si.