Debata o reformě azylové politiky Evropské unie a s tím související plánovaná změna dublinského systému označovaná jako Dublin IV se především před parlamentními i prezidentskými volbami stala extrémně výbušným tématem, kterého některé politické strany – především hnutí SPD Tomia Okamury – hojně využívají. Diskuze je však plná polopravd a lží, a lidé tak mohou nabývat dojmu, že po přijetí reformy nám „Brusel kvóty prostě nadiktuje“. Situace je ale mnohem komplikovanější a některé návrhy ani nemají šanci přes evropské země projít. Plánovaná změna azylového systému navíc není jen o přerozdělování uprchlíků, ale o desítkách dalších opatření, která mají Evropu na případnou další migrační krizi připravit a ideálně jí i předejít.
K plánům na reformu azylového systému EU je třeba v první řadě říct, že nic není rozhodnuto a o její budoucí podobě se ještě povedou dalekosáhlé diskuze. Návrh na změnu vykopla Evropská komise už na jaře roku 2016 jako reakci na migrační krizi, která Evropu zachvátila o rok dříve. Představila celkem sedm návrhů nařízení, podle kterých by mělo mimo jiné dojít ke zrychlení systému a stanovení tvrdších pravidel pro země prvního příjmu a nestávalo se tak, že nikdo neví, kdo do Evropy přichází. Třetí a nejdiskutovanější součástí balíčku je však i stanovení pravidel pro rozložení zátěže – tedy takzvaný přerozdělovací mechanismus.
