KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministryně obrany Jana Černochová přiznala, že Česko loni dalo na obranu méně, než plánovalo – a to „pouhých“ 1,37 procent hrubého domácího produktu. Pro mnohé může jít o překvapivě nízké číslo, uvážíme-li, že v letošním roce měla být poprvé dodržena zákonem daná povinnosti vydávat na obranu částku ve výši 2 % HDP. A pochopitelně to vyvolává otazníky, jak takového „skoku vpřed“ rozumně dosáhnout, neboť je evidentní, že utratit tak obrovskou sumu peněz účelně a smysluplně může být přinejmenším složité.
Ministryně Černochová ve skutečnosti neřekla, že v letošním roce vydá resort na obranu přesně 2 %, ale naznačovala, že to bude „něco kolem 2 %“, respektive, že výdaje budou „oscilovat kolem těch dvou procent“. Nejde o malichernost, ale z pohledu poplatníků o téma k vážné diskusi, neboť ministerstvo obrany má na letošní rok k dispozici 151,2 miliardy korun, což proti loňsku znamená prudký nárůst o více než 35 procent.
Přičteny k tomu mají být i obranné výdaje dalších ministerstev – celkem 8,6 miliardy. Suma sumárum, na obranu má Česko letos dát celkem téměř 160 miliard, přičemž je evidentní, že peníze nebudou použity pouze na platy a výcvik vojáků, potažmo jen na nákupy zbraní.
Jak bylo naznačeno – oněch loňských 1,37 % podílu na HDP je na hony vzdáleno „zákonnému“ limitu 2 %, jenž by měl být naplněn v roce letošním. V kontextu otázky, zda lze účelně a efektivně vynaložit o tolik peněz více, se na obzoru rýsují přinejmenším tři zásadní faktory.
Ten první je spíše aritmetický a současně tak trochu „věštecký“. Spočívá v tom, že nikdo nemůže dopředu vědět, jak vysoký bude v letošním (a natož v příštím) roce hrubý domácí produkt, ono mýtické „HDP“. Tzn. o kolik jednotek (či spíše desetinek) procent poroste ekonomika. I kdyby si vláda na halíř přesně naplánovala výdaje na zbrojení, pak stejně vždy bude „zajatcem“ HDP.
Výsledný podíl zbrojních výdajů na HDP tak vždy záleží na něčem, co vláda nedokáže ovlivnit (případně jen částečně) – na tom, zda se tuzemské ekonomice bude dařit lépe, nebo hůře…
Už v tomto aritmetickém kontextu je celé plánování zbrojních výdajů ve formě podílu na (předem neznámém) HDP poněkud diskutabilní, když jeho růst (či jeho výslednou hodnotu) nelze na rok dopředu ani plánovat, ani předvídat – zejména v současných těžce rozkolísaných a neklidných dobách.
Zbraně nejsou banány ve slevě v hypermarketu
Druhý problém je věcný: Nakupovat zbraně, potažmo masivně investovat do modernizace armády, není totéž jako nakupovat potraviny a potřeby pro domácnost v hypermarketu.
Pokud nějaká rodina náhle zbohatne a řekne si, že si může dovolit začít utrácet v hypermarketu daleko více – namísto jednotek desítky tisíc, tak to také poměrně lehce splní a takový nákup bude vždy efektivní, neboť použité peníze byly legálně vydělanými prostředky.
Jenže armáda, resort obrany, potažmo stát, nejsou domácnost ani soukromník. Za prvé jde o peníze daňových poplatníků, za druhé neexistují žádné hypermarkety plné munice, tanků, protivzdušných systémů, leteckých bitevníků...
Jinými slovy – to že vláda dopředu vyčlení pevně danou sumu na „zbraně“, neznamená, že za ně v daném roce dokáže efektivně nakoupit to, co armáda reálně potřebuje. V nadsázce řečeno se klidně může stát, že jeden rok bude ve zbrojních „hypermarketech“ tak málo zboží, že předem daný balík peněz nebude za co utratit.
A naopak, jiný rok mohou do „hypermarketu“ (na světové zbrojní trhy) „přivézt zboží“, takže bude možné nakoupit za mnohem více, než kolik bylo na daný rok oficiálním rozpočtem armádě přiděleno. Což opět ukazuje, že pravidlo „2 % HDP“ je v jistém ohledu problematické, i když jeho záměr – urychlit tolik potřebnou modernizaci armády – byl logický a v dnešních vojensky turbulentních časech ospravedlnitelný.
Neexistuje žádný zbraňový hypermarket, kde lze potřebné letouny vhodit do košíku a odvézt je do patřičně vybavených hangárů, zakoupených na stejném místě
Typickým příkladem složitosti finančních toků ve vztahu k zákonné výdajové povinnosti je pořizování nových stíhaček. Fialova vláda již definitivně rozhodla o nákupu amerických bitevníků F-35. Do roku 2034 za ně stát zaplatí zhruba 150 miliard Kč, v nichž je zahrnuto i vybudování potřebné tuzemské infrastruktury.
Ale celý nákupní proces včetně plateb má být rozložený do jedenácti let s tím, že první letouny k nám fyzicky „přiletí“ až v roce 2031. V takto nastaveném systému, kdy armáda postupně kupuje něco, co fyzicky dostane až za mnoho let, je pravidlo o dvouprocentních (nebo teoreticky tří- či pětiprocentních) výdajích na obranu relativizováno až do stavu účetní alchymie s miliardovými čísly. A důkaz toho, že k dispozici není žádný zbraňový hypermarket, kam by se dalo přijet, potřebné letouny vhodit do košíku a odvézt do (na místě rovněž zakoupených) hangárů.
Nelze opomenout ani aspekt problému veřejných financí. Zjednodušeně řečeno – hrozba, že stát bude utrácet veřejné prostředky „hlava nehlava“ jen proto, aby splnil zákonnou povinnost dávat 2 % HDP z rozpočtu na zbrojní výdaje, je mírně zneklidňující v situaci, kdy státní finance rok co rok končí v šokově vysokých deficitech (na letošek je naplánován schodek ve výši 252 miliard) a vlády tím zemi nevratně a bolestivě zadlužují.
Vyvstává pochopitelně otázka, zda rigidně stanovená povinnost o relativně pevně stanovených ročních obranných výdajích poskytuje ten správný investiční komfort pro dosažení těch nejlepších výsledků.
Na druhou stranu, uvedené pravidlo „2 % HDP“ lze politicky chápat, neboť je nad slunce jasné, že v letech akutně reálných vojenských hrozeb jsou zodpovědní veřejní činitelé nakloněni dávat na obranu více, zatímco v letech hlubokého klidu (který však může být klidem před bouří) jsou naopak nakloněni vynakládat veřejné zdroje raději na voličsky atraktivnější cíle, než je nákup zbraní.
Nemá žádný smysl investovat do armády jen takové objemy peněz, které postačují na vytváření falešného dojmu obranyschopnosti
Smyslem tohoto komentáře není v žádném případě zpochybňovat modernizaci a zkvalitňování tuzemské armády, naopak: Armáda má být budována jako po všech stránkách kvalitní a moderní, jako bojeschopná síla, která může reálně čelit vnějšímu útoku a být pro případné nepřátele odstrašujícím faktorem.
Odsud pak plyne, že taková armáda musí mít moderní zbraně, což – mnohý by řekl, že bohužel – nezbytně vyžaduje i vysoké náklady.
Nemá tedy ekonomický ani praktický smysl investovat do armády jen takové objemy peněz, které postačují na pouhé vytváření falešného dojmu „obranyschopnosti“ s tím, že výsledkem bude pouze formální, ale v praktickém v boji nepoužitelná síla.
