KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Před 20 lety provedla Evropská unie historický krok, když se rozšířila o 10 nových zemí, tedy provedla takzvaný „velký třesk“. Nováčkové se však nestali plnokrevnými členy EU okamžitě; některým to trvalo krátce, jiným déle a někteří mají problém dodnes. Také Česko našlo své místo v exkluzivním evropském klubu teprve nedávno, ačkoli mu členství po celou dobu prospívalo. Nyní jde o to, aby se zapojilo také do rychlých a zásadních změn, které EU čekají pod vlivem ruské agrese na Ukrajině i rostoucí světové konkurence.
Napřed jsme strašně chtěli „zpátky do Evropy“. Pak jsme začali mít pocit, že „ta Evropa“ o nás moc nestojí, protože si kladla podmínky a vymýšlela překážky. Tak jsme začali hrát nafrněné floutky, čímž jsme leckoho v té „Evropě“ rozladili.
Když jsme po čtyřech letech intenzivního vyjednávání dodělali konečně všechny úkoly a vyjednali si na summitu v Kodani v prosinci 2002 podmínky členství, začali jsme okamžitě žehrat na to, jak jsme vyšli z maratonu jednání oškubaní.
Dublin, 1. května 2004: premiéři a prezidenti 15 stávajících a 10 vstupujících zemí se účastní jímavé a prosté ceremonie, která je, 15 let po pádu železné opony, definitivní tečkou za studenou válkou a umělým rozdělením kontinentu.
Jsme tam, zajisté, máme radost, zároveň v nás však hlodá pochybnost, zda to nakonec muselo takto dopadnout. My jsme přece byli od počátku nejlepší, měli jsme, v souladu s přáním kancléře Helmuta Kohla, přece vejít do vybraného klubu Evropské unie už dávno, před dvěma lety, a to ve společnosti Polska a Maďarska. Takhle se v desetihlavém zástupu tak nějak „rozpouštíme“.
O pět let později, v roce 2009, na nás připadne jako na druhou „novou“ zemi předsednictví v Radě EU. Ujímáme se ho s kostkou cukru na štítu, protože my se nejenže „nerozpustíme“, ale navíc to té unii „osladíme“.
Po pár měsících dopustíme, aby padla vláda; předsednictví je v troskách a jeho dojezd zachraňuje úřednický kabinet a hlavně sekretariát Rady EU, který hraje prim při řízení evropských záležitostí pokaždé, když selže politická reprezentace toho kterého státu.
Proč tento nářek při výročí tak slavném? Protože jsme valnou část svého dvacetiletého působení v EU do jisté míry promarnili. Protože jsme se stali z hlediska institucí EU a mnoha vlád nesrozumitelnou, divnou zemí, se kterou se a priori nepočítá, která se drží nepochopitelně stranou. Buď remcá, nebo trucuje.
Nepatří ani do „tvrdého jádra“, které usiluje o posouvání integrace vpřed a její prohlubování, ale ani mezi vyvrhele odvracející se od základních hodnot, jimiž se postupem času kvůli mocenské převaze populistů staly takové Maďarsko či donedávna Polsko.
Pro poslední roky toto postesknutí naštěstí už neplatí. Při druhém půlročním předsednictví v roce 2022 se Česko v mimořádně obtížném zahraničněpolitickém i ekonomickém kontextu blýsklo nejen konstruktivním přístupem a vysokým nasazením, ale také schopností dosahovat užitečných kompromisů.
Svědčí to konečně o pochopení jak složitých témat, tak odstínů v názorech na ně a umění je překonávat a slaďovat. Naučili jsme se to. A ejhle, vidíme, že se s námi najednou počítá.
„Rozumíme mnohem více než před 20 lety tomu, že EU není ani dokonalá, ani to není nutné zlo. Že EU je taková, jakou si ji uděláme, a že my máme výraznou možnost do toho, jaká EU bude, zasahovat,“ shrnul dnešní český postoj střízlivě premiér Petr Fiala na lednové konferenci ke 20. výročí členství Česka v unii.
Sebekriticky připomněl, že „někteří představitelé českého státu se soustředili jen na to, aby nekonstruktivně blokovali všechny možné návrhy, což vedlo k tomu, že se ničeho podstatného nedařilo dosáhnout.“
Co z toho lidi mají?
Členství v EU pro nás, při naší zeměpisné poloze, znamená především zapojení do jednotného vnitřního trhu unie. Pro ekonomiku založenou na průmyslové výrobě a na exportu je to naprosto klíčová skutečnost – naše výrobky soutěží za rovných podmínek o peněženky 450 milionů vesměs bohatých spotřebitelů. Jak to ale za 20 let vyčíslit?
Nejpřesvědčivěji asi na růstu hrubého domácího produktu na hlavu, v paritě kupní síly; Česko se z 80 procent průměru EU zvedlo na dnešních 90 procent. Předběhli jsme Portugalsko, Řecko i Španělsko a dotahujeme se na Itálii.
Zároveň ovšem vidíme, že Německo či Dánsko jsou ještě daleko. I to, že jsme vzhledem k nejpříznivější startovní pozici ze všech nových zemí stoupali relativně pomalu – taková Litva je dnes také na 90 procentech, ale začínala z 50.
Česko ‚odebralo‘ z EU od okamžiku vstupu čistých 1,046 bilionu korun, což představuje skoro 50 procent všech veřejných investic za tu dobu.
