Černé scénáře vás vysají. Soustřeďte se na příležitosti, říkají elitní zahraniční manažerky

Obě manažerky pocházejí z Polska a obě zastávají vysoké posty ve společnostech s mezinárodní působností. Cesta do Prahy, kde své funkce vykonávají, se však v obou případech lišila. Anna Rejer do české metropole přesídlila v roce 2020, když cítila potřebu změny po patnácti letech u předchozího zaměstnavatele v Polsku. „Byla to opravdu dobrá firma, měla jsem dobrý tým, dobrého šéfa, všechno bylo v pořádku, ale potřebovala jsem výzvy a příležitost k životní změně. Tato možnost to nabízela. Byla jsem zvědavá na zemi, lidi a jazyk,“ přibližuje. Nebylo jí přitom na překážku, že přesun do Prahy znamenal nástup na nižší pozici.

V případě Sylwii Szymula byla cesta z Polska do Česka o poznání klikatější, než by se z pohledu na mapu nabízelo. „Měla jsem velké štěstí, že jsem měla příležitost pracovat v tolika zemích. Poháněla mě kombinace zvídavosti a otevřenosti,“ vysvětluje, co ji vedlo k tomu, že v dresu ING Group pracovala v různých rolích ve Varšavě, Bangkoku, Frankfurtu a Amsterdamu. Po tomto „světovém turné“ zakotvila v Praze, neboť viděla příležitost mít vliv a působit ve spřízněném týmu a v kulturně blízkém prostředí.

Světoběžnictví přitom pro Sylwii nebylo automatickou volbou. „V Polsku jsem pracovala více než deset let, takže se nedá říct, že by mým cílem bylo pracovat v zahraničí. Spíše přede mě život tyto příležitosti postavil,“ vysvětluje. Naproti tomu v případě Anny Rejer byl přesun za prací do cizí země v souladu s její povahou, která baží po nových impulzech.

Když manažerka působí v cizině, musí překonat nejen geografické hranice, ale též ty psychologické. To se týká především týmu nových spolupracovníků. Anna Rejer má zdánlivou výhodu, že její tým je velmi internacionální. Jak však sama připouští, v této disciplíně je stále co se učit. 

„Dokonce mohu říct, že se učím každý den a nejen ve vztahu ke svému týmu. Každý den se učím, jak spolupracovat s lidmi, jak jim lépe porozumět. Nakonec vše záleží na lidech. Já se je snažím respektovat, naslouchat jim, pochopit jejich pohled. Někteří očekávají, že budu zohledňovat jejich kulturu nebo národnost, jiní mají úplně jiná očekávání.“ Tuto potřebu učení kooperace s ostatními dává Rejer do souvislosti s tím, že studovala matematiku a astronomii, což jsou obory, které podle ní soustředí výhradně introvertní povahy, mezi něž se sama také počítá.

K introverzi se hlásí i Sylwia Szymula. Nakonec však vždy nad uzavřeností zvítězila zvědavost, jak to dělají ostatní, co je zajímá, co je motivuje, co je pro ně důležité. Tuto zvídavost je třeba si uchovat i jako manažer, a přestože není v silách jedince poznat vnitřní život každého zaměstnance, je dobré udržovat kontakt.

„Je třeba navázat kontakt s lidmi, které potkáte na obchodních jednáních, ale i s těmi, které potkáte ve výtahu, a prohodit s nimi pár slov. Dá se tak získat spousta energie i informace o tom, jaká je nálada v jednotlivých pracovních týmech.“

Obě dámy se shodují v tom, že tato schopnost jisté empatie či emoční inteligence nemusí být automatickou předností ženských manažerek. „Nemám ráda uvažování v duchu toto je typické pro muže, toto pro ženy,“ říká Rejer a Szymula souhlasí: „Sedím tady díky tomu, že řada manažerů byla schopna dostatečného vhledu do mé osobnosti a dodali mi energii k vlastnímu rozvoji. Většina z nich byli muži.“

Podobně nesmyslné je rozlišování podle národností. Jakákoli národnostní témata je podle Sylwie Szymula, která pracuje převážně s Čechy a Slováky, lépe držet stranou, „protože jinak skončíme velmi rychle v pasti domněnek a předsudků. Takže se vždy snažím vnímat spíše kontextuální témata, možná kulturní aspekty, ale zároveň z nich nedělat něco většího, než jsou, a snažím se s každým člověkem navázat osobní kontakt z očí do očí.“

Obvyklá představa o úloze manažera je, že by měl mít vliv, a to jak na směřování či výsledky společnosti, tak na výkonnost jednotlivců. Z pohledu Sylwie Szymula je v tom druhém případě na mikroúrovni důležité, aby manažer byl zdrojem energie pro ostatní. „Při každé schůzce ve firmě se snažím dosáhnout shody na směru, jímž se chceme ubírat, abychom tuto energii využili nebo dobíjeli tím či oním způsobem, abychom posílili to, co dotyčná osoba přenese dál do svého týmu,“ naznačuje Sylwia.

Na manažera bez energie a zápalu nejsou podřízení zvyklí a vlastně ani zvědaví. Jak si tedy zachovat energii pro náročná období? „Pro mě je důležité mít každý den chvíli, kdy se mohu zastavit, odpojit se od proudu myšlenek a alespoň na půl hodiny být v jiném prostředí a dělat něco, co mě přiměje soustředit se na tady a teď. Pak se myšlenky mohou změnit v řešení,“ dodává. 

Anna Rejer zmiňuje podobnou metodu, jen střídá delší období přísného zaměření na konkrétní téma s delšími úseky, kdy zcela vypíná a pracovní matérii odkládá. Vrací se ke své vášni, astronomii, nebo se nabíjí sportem či jinou fyzickou aktivitou.

Nastupující generace se více než ty předchozí v souvislosti se svou pracovní činností zajímá o její účel, smysl, cíl. Jak mají tuto otázku pro sebe vyřešenou obě diskutující? 

„Řekla bych, že usiluji o to, aby naše společnost byla odolná vůči budoucímu vývoji. Uniqa je velmi zdravá a dobře fungující společnost, prostředí kolem nás se však extrémně rychle mění a metody, které nás přivedly sem a dobře fungovaly, nemusí být zaručeným receptem na budoucí úspěch,“ obává se Sylwia Szymula. 

Proto usiluje o širší perspektivu pohledu na byznys, zapojení zaměstnanců, práci s klienty, aby firma zůstala v kondici. Neznamená to však, že by přinášela na mítinky černé scénáře. „Špatné scénáře jen vysávají energii všech zúčastněných. Vždy se snažím hledat příležitosti,“ přibližuje svou taktiku. Takto nahlédnuté příležitosti, které jsou na okraji zájmu, mohou po úkroku stranou či pohledu z druhé strany náhle vypadat velmi přínosně.

Z pohledu Anny Rejer je účelem jejího angažmá ve světě zajišťoven možnost podílet se na rozvoji stále ještě velmi mladé společnosti (pražská VIG Re byla založena v roce 2008). Po zhruba dvaceti letech strávených v pojišťovnictví pro ni byl přechod do zajišťovny přirozeným krokem dalšího rozvoje a podobný pohled podle ní sdílí i její kolegové.

Obě dámy žijí v Praze, ale doma se v českém hlavním městě cítí jen Sylwia, která tak navazuje na svou předchozí zkušenost z dalších metropolí. Pro Annu Rejer je to těžší. „Ve Varšavě jsem strávila 25 let, zatímco v Praze čtyři. Mé srdce tedy patří Varšavě. Ale umím přepínat a není pro mě složité se vracet do Prahy,“ říká Anna.

Jestliže leitmotivem rozhovoru je překračování hranic, nemohl zůstat opomenut obecný smysl tohoto slovního spojení. Mají tedy dámy pocit, že někdy musí překročit hranice? 

„Řekla bych, že tak činím každý den,“ odpovídá Sylwia. „Nejlepším příkladem je zpochybňování statu quo. Pokud jde o překonávání mých osobních hranic, myslím, že asi nejvýmluvnějším příkladem je, že jsem vášnivou potápěčkou. Když jdete do hloubky jen s potápěčským vybavením, jste ve zcela nepřirozeném prostředí,“ dodává. 

Introvertka Anna Rejer navázala upřímnou zpovědí: „Dobrým příkladem překročení mých osobních hranic je účast v tomto podcastu,“ uzavřela se smíchem.