Nastupující normalizace znamenala pro mnoho mladých schopných novinářů a spisovatelů zákaz působení ve sdělovacích prostředcích. Byla obnovena cenzura a vznikl Úřad pro tisk a informace, který prováděl cenzuru publikovaných informací a vydával seznamy knih, které mají být vyřazeny z veřejných knihoven. Pro mnoho lidí s ohebnou páteří a s pokřiveným charakterem však začala doba jejich největších příležitostí – o jednom z nich je i následující text.
U posluchačů fakult žurnalistiky se s nástupem normalizace opět vyžadovala zejména spolehlivost, loajalita ke straně a jednoznačný souhlas s invazí a posrpnovou politikou KSČ.
Mezi klíčové lidi, kteří výběr a výchovu těchto kádrů řídili, patřil i první děkan Fakulty žurnalistiky a publicistiky Univerzity Karlovy (později Fakulta sociálních věd a publicistiky) prof. Miroslav Hladký (1919–1995).
Aktivní člen KSČ a dlouholetý spolupracovník Státní bezpečnosti patřil v soukolí komunistické propagandy a dezinformací mezi její důležité články.
Narodil se v Praze na první březnovou neděli prvního poválečného roku.
Po absolvování obchodní školy pracoval jako obchodní zástupce s toaletním papírem u firmy Feil Strašnice, později nastoupil k firmě Pick ve Vysočanech, která se věnovala velkoobchodu s vínem. Značný vliv na něj tehdy měl František Miškovský, zakládající člen KSČ.
Za okupace byl jako člen Kuratoria nasazen do rakouského Lince. Na podzim 1944 po velkém náletu utekl do Prahy, kde se až do konce války tajně ukrýval a přitom se zapojil do ilegálních aktivit KSČ jako redakční pracovník.
S koncem války začala vycházet Mladá fronta, kterou spoluzakládal, a současně vstoupil do KSČ.
Později působil jako vedoucí a sportovní redaktor. V letech 1954–1959 absolvoval obor novinářství – čeština na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dobře ovládal němčinu, částečně mluvil i anglicky a rusky, a v pozici redaktora měl příležitost hojně cestovat se sportovními zájezdy do zahraničí.
Do hledáčku Státní bezpečnosti se dostal v první polovině padesátých let, kdy jej ke spolupráci získal ppor. Rudolf Baloun „Borovička“.
Pod krycím jménem „Hádek“ byl řízen do problematiky typování zahraničních novinářů, emigrace a kromě toho ke krytí legalizace kádrového příslušníka rozvědky.
Později plnil i úkoly po linii vízových cizinců a SPD v Německu, ale jeho hlavní činnost pro rozvědku byla „realizace aktivních opatření a dezinformací“.
Učitel propagandy
V Mladé frontě setrval až do roku 1956, kdy přešel do Československé televize na pozici vedoucího tělovýchovné redakce. V letech 1956–1960 byl v ČST předsedou celozávodního výboru KSČ a v roce 1958 se stal hlavním redaktorem politicko-zpravodajského programu.
Vedle televize působil i jako odborný asistent Institutu osvěty a novinářství. V roce 1963 byl jmenován vedoucím katedry teorie periodického tisku, rozhlasu a televize. O tři roky později po sloučení novinářských kateder do katedry Fakulty sociálních věd a publicistiky se stal jejím vedoucím.
Na škole se v letech 1961–1968 angažoval jako předseda fakultní organizace KSČ. A jako spolupracovník rozvědky se podílel na operacích Odboru aktivních opatření a dezinformací československé rozvědky.
V roce 1966 vyšla kniha Dirigent zákulisí, která odhalovala „pletichy CIA v ČSSR i nebezpečí jejich snahy rozložit socialismus v ČSSR zevnitř“.
Tuto dezinformační akci řídil kpt. Ladislav Bittman „Brychta“ a knihu napsal s Hladkým pod pseudonymy Gabriel Guth a Otto Müller.
„Půjčil jsem si v archivu svazky, například vyšetřování Jaromíra Nechanského, a připravil podklady. První verzi nejcitlivějších pasáží jsem napsal sám, a pak jsem to dal Hladkému, aby to žurnalisticky upravil. A potom vznikla druhá kniha ‚První zemřel kancléř‘, jež se přímo týkala údajných dokumentů z Černého jezera,“ vzpomínal Bittman.
V Rudém právu pak Hladký k první knize uvedl, že „porozuměním tiskového odboru ministerstva vnitra bylo mi tehdy umožněno studium materiálů a dokumentů, jejichž stránky šly do tisku“.
Na námět první knížky tehdejší televize natočila v roce 1977 celovečerní film Tichý Američan v Praze.
Uvolnění cenzury a politický vývoj v období pražského jara Hladkého značně zneklidňoval. Měl k němu osobně vážné výhrady a na fakultě se proti němu postavili studenti s požadavkem, aby školu opustil.
Začátkem července 1968 se podobné akce proti němu stupňovaly i v souvislosti s uveřejněním jeho článku v Rudém právu pod názvem „Hledání pravdy“, kde hájil tvrdou linii strany a poukazoval, že v Československu šlo o pokusy zvrátit socialistické zřízení atd.
Ještě v květnu 1969 se objevovaly na chodbách fakulty plakáty se šibenicí, ale již krátce na to v „období konsolidace“ (přelom let 1969 a 1970) byl navržen na funkci děkana Fakulty sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy. Vydal tehdy k tomu obsáhlé prohlášení:
„Teprve po domluvách soudruhů z tiskového oddělení ÚV KSČ jsem tuto funkci nerad přijal. V tajných volbách jsem byl zvolen jednohlasně. Věděl jsem, že mě čeká těžká a nevděčná práce. Doufal jsem však v účinnou pomoc a podporu stranických orgánů. Velmi svízelným problémem byla například očista fakulty. Avšak jak z vedení university, tak ze stranických orgánů jsem dostával mnoho pokynů, kdo všechno musí odejít, ale nedostalo se mi nejmenší pomoci při realizaci očisty. I na fakultě se každý vedoucí ošíval, měl-li předběžně se svým podřízeným projednat jeho odchod z fakulty. Navíc, naše zákony velmi ztěžovaly odchod každého, kdo nechtěl podepsat dobrovolně rozvázání pracovního poměru po dohodě. Byly to dlouhé týdny a měsíce nekonečných o nepříjemných jednání, všechno zůstalo na mně. Protože jsem si byl vědom nutnosti očisty a nikdo mi v tom nepomohl, vedl jsem všechna nepříjemná jednání s každým osobně sám. Nakonec se mi podařilo v podstatě očisty dosáhnout a z fakulty odešla téměř třetina učitelů. Jediný případ, který přesahuje moji kompetenci (profesorům může dát výpověď jen rektor) - záležitost prof. Gustava Bareše, zůstala dodnes nedořešena. (…) Myslím však, že se mi podařilo podstatně ovlivnit výběr nových posluchačů, takže první a druhé ročníky publicistiky představují alespoň ve velké většině studenty zcela oddané socialistickému zřízení. Naše stranická organizace má plnou třetinu členů z řad studentů. Převážně to jsou právě posluchači těchto ročníků.“
