Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se ve čtvrtek překvapivě zjevila v Libanonu po boku kyperského premiéra Nikose Christodulise. S dočasným předsedou libanonské vlády Nádžíbem Míkátím podepsala dohodu, podle níž EU zaplatí Libanonu v příštích třech letech miliardu eur za to, že bude lépe bránit syrským uprchlíkům, aby se vydávali na riskantní cestu přes moře do EU, nejčastěji na Kypr.
Libanon přijal během syrské občanské války přes 1,5 milionu Syřanů a vedle toho poskytuje už dávno útočiště více než dvěma stům tisícům palestinských běženců. Ekonomická krize, kterou v posledních letech prochází, a prudce se zhoršující bezpečnostní situace kvůli válce v Gaze, stupňují nevraživost místních vůči imigrantům a motivují stále více syrských utečenců, aby hledali útočiště v zemích EU. Od začátku roku jich na Kypru přistálo už více než dva a půl tisíce.
Evropské peníze mají pomoct libanonské armádě a policii, aby takovým „výjezdům“ bránily. Mají také „podnítit dobrovolné návraty Syřanů do jejich vlasti“, jak zdůraznil premiér Míkátí. Podle něj v tom dokonce spočívá hlavní smysl evropské pomoci; pokud se to totiž nepovede, „stane se z Libanonu tranzitní země“ pro migranty na cestě do EU.
Zde ovšem Evropská komise a její předsedkyně vstupují na tenký led. Vysoký úřad OSN pro uprchlíky (UNHCR) v poslední zprávě na toto téma konstatoval, že v Sýrii ještě neexistují podmínky pro masový návrat utečenců „při zajištění bezpečnosti a důstojnosti“.
Upozornil na případy, kdy byli navrátivší se vystaveni pronásledování a násilí. Ačkoli jsou stále hůře tolerováni jak v Libanonu, tak v Turecku, vrací se jich zatím velmi málo – podle zmíněné zprávy pouhých 24 400 za prvních osm měsíců loňského roku. A pouze 1,1 procenta plánují návrat v příštích 12 měsících. Von der Leyenová zajisté prohlašuje, že jakékoli návraty podpořené evropskými penězi se budou dít v součinnosti s UNHCR.
„Balík“ evropské finanční pomoci Libanonu se velmi podobá dohodám, které EU za poslední rok uzavřela se severoafrickými zeměmi – Marokem, Tuniskem a Egyptem. Všechny obsahují závazky ekonomické pomoci, investic a dalších podnětů, ale jejich hlavním (a v podstatě jediným) smyslem je zpomalit příchod migrantů z těchto zemí, nebo přes jejich území, do EU.
Řada členských států EU tyto dohody, které jaksi řeší problém migrace „u zdroje“, velmi podporuje; a Česko patří jednoznačně mezi ně. Při pokračující vnitřní české debatě o migračním paktu se hodně operuje s tím, že by EU měla především zajistit, aby se migranti do Evropy vůbec nedostali.
Problém migrace bude v řadě zemí EU důležitý, až budou lidé hlasovat v eurovolbách začátkem června
Přitom je zcela jasné, že dohody tohoto typu mohou něčemu napomoct jedině v případě, že se o to za evropské peníze místní vlády skutečně zasadí, což ovšem není vůbec jisté.
Například příliv migrantů z Tuniska dohoda s EU nikterak neoslabila; tuniská vláda dokonce znemožnila poslancům Evropského parlamentu, aby přijeli na místo zkontrolovat, jak se smluvní závazky naplňují.
V Libanonu panuje do značné míry bezvládí, moc je roztříštěna mezi znesvářené skupiny, které také ovládají ozbrojené složky. Vládní akceschopnost je tudíž nevalná. V zemi panuje prekérní „relativní klid“, jehož rovnováha ale může kdykoli vzít za své.
Von der Leynová byla ostatně velmi opatrná. Migraci, kvůli níž přijela, zmínila až na konci svého projevu na tiskové konferenci s oběma dalšími protagonisty, kde novináři ostatně nedostali možnost klást otázky.
Mluvila napřed o tom, že evropská miliarda pomůže „hospodářsko-sociální stabilizaci“, bude využita pro podporu vzdělávacího systému, zdravotnictví a sociální péče. Ve skutečnosti však má přes 70 procent jít právě na výše popsaná opatření vůči syrským migrantům.
Německá politička dobře ví, že problém migrace bude v řadě zemí EU důležitý, až se budou lidé rozhodovat, jak hlasovat ve volbách do Evropského parlamentu začátkem června. V Česku například jde podle průzkumů o prvořadé téma. Chce tedy ukázat, že ona – šéfkandidátka Evropské lidové strany, tedy křesťanskodemokratického pravého středu – problém řeší správně, u kořenů.
Panuje však pochybnost o tom, zda by Evropská komise měla bez mandátu členských států jménem EU takovéto mezinárodní dohody vůbec uzavírat.
Profesor evropského práva na Svobodné bruselské univerzitě (ULB) Philippe De Bruycker se domnívá, že nejde o dohody o mezinárodním obchodu, kde jsou pravomoci Komise dány ze smlouvy. A tudíž že jí nepřísluší je vyjednávat a podepisovat, řekl listu Le Soir. Nežádoucí „aktivismus“ připisuje nadcházejícím eurovolbám a významu tématu migrace v nich.
S „exportem migrantů“ máme zatím jen mizivé zkušenosti
S přibližujícím se termínem voleb lze ostatně i v této oblasti očekávat další a další posuny. Hospodářské noviny dnes informovaly o existenci dopisu požadujícího uzavírání takových dohod se třetími zeměmi, které by umožňovaly vyvážet tam zamítnuté žadatele o azyl ze zemí EU.
Dopis údajně iniciovala česká strana a má podporu aspoň 15 členských států. Pokud by se na něčem takovém země Unie většinově dohodly, mohly by pak pověřit Komisi a jejího budoucího šéfa či šéfku, aby takové dohody začala vyjednávat jménem celé „sedmadvacítky“.
Zkušenosti s „exportem“ migrantů jsou ale zatím mizivé. Británie se dohodla s africkou Rwandou, že tam bude odvážet všechny osoby, které vstoupí ilegálně na její území, což má odradit migranty od touhy se dostat přes Lamanšský průliv.
Itálie uzavřela dohodu s Albánií, kam bude také vozit migranty – ty, kteří získají azyl, pak pustí na své území, a tudíž do EU. Ostatní se vrátí domů, případně zůstanou v Albánii.
Lze si představit, že Evropská komise bedlivě sleduje tyto zkušenosti pro případ, že by od členských států dostala pokyn, aby se do vyjednávání obdobných dohod sama pustila.
